THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudební workoholik Steve Wilson letos poctil hudební svět hned dvěma výtvory své hudební kreativity – sympaticky zádumčivý popový zákusek BLACKFIELD úřaduje podruhé a Stevova hlavní značka PORCUPINE TREE navazuje na předloňský „Deadwing“, který se pokusil podmanit posluchače variabilním rockovým písničkářstvím. Leč, nestalo se. Určitě ne do puntíku. Pro mnohé tak stále zůstává vrcholem tvorby rozevlátých Jehličnanů album „In Absentia“...
„Fear Of A Blank Planet“ se však nevrací do úspěšného roku 2002, kdy PORCUPINE TREE do jisté míry zasáhli i metalovou část populace, kráčí podél zurčící bystřiny času až někam do časů výtečné desky „Signify“, od ohraničených a vybroušených rockových skladeb k hypnotické rozvolněnosti, art rockové zasněnosti, širokým instrumentálním plochám, které se neohlížejí směrem k variabilitě a členitosti, ale spíše rozvíjejí několik klíčových motivů.
Ne nadarmo se v souvislosti s novinkou Britů může pohazovat se škatulkou post rock, skutečně v některých postupech a zvukových fíglech člověk vlivy aktuálně tolik populárního směru zaslechne. Po melodické a poetické stránce jsou to však stále staří dobří wilsonovci, plní naléhavé melancholie i citu pro opravdu pěkné harmonie... načichlý naftalínem 60. let, prodchnutí instrumentální dynamikou moderních směrů (nu-metalově výbušné výjezdy „Anesthetize“), pohroužení do kolébavých snových poloh a ozdobení citem pro jemnou melodii.
Potud vše v pořádku, vše očekávané. Bohužel narozdíl od podobně vystavěné „Signify“ mě Pustá planeta ne a ne chytnout, ačkoli dílčí motivy fungují, masiv desky mi přijde plochý, vylidněný, opuštěný... místy dokonce nudný. Na gradace se čeká příliš dlouho, melodie jsou hezké, ale už tolikrát slyšené a i ta charakteristická melancholie trochu zaskřípe, když si člověk vyslechne mnohem prostší bolestíny BLACKFIELD.
„Fear Of A Blank Planet“ pro mě je příjemný společníkem ve chvíli, kdy desku nechám plynout jako podklad, jakmile se pokusím do jejího vylidněného nitra ponořit, zažívám akutní pocit nezáživnosti, holosti... prostě hudební prázdnoty, kterou bych na téhle adrese nehledal. Je to subjektivní, ale nemohu jinak. V kontextu tvorby PORCUPINE TREE nelze dát vyšší známku.
Jak hodnotím předchozí desky:
The Sky Moves Sideways [8/10]
Signify [8.5/10]
In Absentia [8/10]
Deadwing [7/10]
Na první poslechy velmi osvěžující, ale jak jde čas, z desky se stává vylidněná a pustá planina s malým množstvím zajímavých a neoposlouchaných momentů. Odklon od písniček k rozvláčnějším kompozicím prostě wilsonovcům mnoho štěstí nepřinesl. V kontextu tvorby kapely nelze hodnotit jinak než jen lehce nadprůměrně.
6 / 10
Steve Wilson
- vokály, kytara, klavír
Richard Barbieri
- klávesy, syntetizéry
Colin Edwin
- basa
Gavin Harrison
- bicí a perkuse
Hosté:
Alex Lifeson
- kytara
Robert Fripp
- soundscapes
John Wesley
- sbory
1. Fear Of A Blank Planet
2. My Ashes
3. Anesthetize
4. Sentimental
5. Way Of Out Here
6. Sleep Together
Closure/Continuation (2022)
The Incident (2009)
Fear Of A Blank Planet (2007)
Arriving Somewhere... (DVD) (2006)
Deadwing (2005)
In Absentia (2002)
Stars Die : The Delerium Years 1991-1997 (2002)
Metanoia (2001)
Recordings (2001)
Lightbulb Sun (2000)
Stupid Dream (1999)
Coma Divine - Live In Rome (1997)
Signify (1996)
The Sky Moves Sideways (1995)
Up The Downstair (1993)
On The Sunday Of Life... (1991)
V rámci představení novinky šly hlášky, že by měla plynule zapadnout mezi parádní "In Absentia" a ne až tak dotažený "Deadwing", takže jsem se docela i těšil. Ovšem "Fear Of A Blank Planet" je nefalšovaná nuda. Už dlouho jsem neslyšel tolik vaty pohromadě, tolik kňourání, tak krásný důkaz, že když mám tři ohrané akordy v jakéms takéms sledu, je nejlepší na nich postavit "kompozici" dosahující desítek minut, oni se vždycky najdou jedinci, kteří si z toho omílání sednou na zadek a začnou blábolit něco o PINK FLOYD a genialitě. Tak tohle tedy ne, pánové. Budu-li chtít atmosféru, poslechnu něco ze starší tvorby, budu-li chtít více barvy, dám si "In Absentia". S novinkou ode mne odstup, Wilsone. I se svou intelektuální pohodou pro kolotočáře a šlechtickou muzikou mírně zabržděných.
Úžasne veľký kusisko fantastickej muziky! Psychedelické vlny narážajúce na metalové bralá. Šokujúci rozsah vplyvov od PINK FLOYD až po OPETH. V tom najlepšom slova zmysle "šľachtická" britská hudba s pútavým textovým posolstvom a neuveriteľnou pocitovou hĺbkou... Slovami ťažko opísateľné - treba počúvať a kochať sa!
Hudba této kapely má v mém vnímání vyloženě sinusový průběh. Některá alba mám do zemdlení rád a některá, jako třeba poslední "Deadwing" nejsem s to vůbec vstřebat. "Fear Of A Blank Planet" je přesně ten typ alba které mi v tvorbě PT sedí takřka absolutně. Vyvážená směska progresivní a psychedické muziky plná neotřelých motivů kořeněná výborným zvukem. V kontextu scény žádný zázrak. Přesto jde o příjemné album pro chvíle intelektuální pohody.
PORCUPINE TREE už predviedli svoj (akokoľvek vysoký) štandart toľkokrát, že už pravdepodobne neexistuje dôvod zaobstarávať si kvôli nemu nové CD. Nekonfliktná, príjemne plynúca hudba poteší vkusne vyváženou mierou sileného umenia a progresivity a takisto to nepreháňa v nasládlych melanchóliách, o ktoré dosť vážne zakopával predchodna "Deadwing". Chýba však čosi, čo by tento album robilo výnimočným. Možno malá zmena unavujúco rovnakého spevu, možno trochu menej predvídateľnosti, možno krok do strany, namiesto opatrného, zotrvačníkového napredovania. Možno by sa zaň dal považovať takmer post rockový (hoci len formálne spojený) epos "Anesthetize", kebyže pri jeho počúvaní dostal poslucháč aspoň malý náznak odpovede na otázku, kamže tých takmer 18 minút smeruje. Pretože takto zostáva iba chaos: postrocková skladba, do ktorej prostriedku je nasilu vrazená typická rýchla PORCUPINE TREE hitovka.
Sú stovky kapiel, ktoré by dali neviemčo za to, keby mohol vyjsť "Fear Of A Blank Planet" pod ich hlavičkou. Všetky kvalitatívne nároky splnené a aj tak fádne a nezaujímavé. Škoda.
mě to skoro až nudí
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.